Náš šťastný konec

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 29. 7. 2012 0:00
Napsal Eva1
Zobrazeno: 8799

Náš šťastný konec Smile

Dobrý den, před nedávnem jsem se osobně setkala s panem Nachtigalem, slovo dalo slov, a já mu slíbila, že přispěji svým životním příběhem se šťastným koncem na jeho stránky. Tak tady to je.

 

 

Poměrně klidný den, který právě začal, se nám 28.2.1997 zhroutil během chvíle jako domeček z karet na nejhorší den v životě. Syn, toho času čtyřletý klučina začal zvracet, no nic tak hrozného myslí si zřejmě všichni, jenže byl pátek, před námi víkend, tak jsme jeli k lékaři. Ten jen sklonil synovu hlavu na hrudník a jelikož to nešlo ihned nás poslal do nemocnice na RTG, tam se zjistilo, že syn má nádor na mozku, to přeci není možné, říkám si, včera zdravé dítě a dnes tohle???Následoval okamžitý převoz sanitkou rychlé záchranné služby do Motola, kde věci nabraly rychlý spád. Nádor totiž tlačil na Varolův most a hrozila okamžitá smrt, takže na oddělení neurochirurgie navrtali do hlavy díru, zavedli drén, aby mohl odcházet mozkomíšní mok. A teď se začalo řešit co dál, situace nebyla lehká, vzhledem k výsledkům vyšetření nám druhý den sdělili, že má syn tak cca 3 měsíce života a žádná léčba se konat nebude.

Pro rodiče malého děcka, je to opravdu šok. Víkend přešel, mi nevěděli, co dál. Naštěstí v neštěstí se nám rozbilo auto a museli jsme do opravny, kde pracuje kamarád, poznal, že něco není v pořádku, no a slovo dalo slovo a sehnali jsme díky němu lékaře, který byl ochoten syna operovat, bohužel byl na nějakém kongresu ve Švýcarsku, když mu kamarád volal, ihned druhý den se vrátil, navštívil nás v nemocnici a řekl: "budu operovat". Toho se zalekli místní lékaři a najednou řekli také, že budou operovat, že prý, když za námi stojí taková kapacita. Nechali jsme to po dohodě na nich, tedy lékařích z Motola a věřili jsme, že udělají maximum. Nastal den D, kdy  4.3.1997 šel náš malý klučina na operaci, té se ujal sám pan primář, trvala neskutečných 8 hodin, podařilo se vybrat skoro vše, zbyl jen malý kousek. Syn se však nemohl z náročné operace probrat, trvalo 3 dny, než ho na odd. ARO mohli vzbudit a poté přeložit na neurochirirgii, kde jsem mohla být s ním. Jeho stav se zlepšoval den ode dne, sice byl ochrnutý na levou stranu, ale to bylo to nejmenší, hlavně, že žije, říkali jsme si, až nastal konec března, přišly výsledky z histologie, která potvrdila tu nejhorší variantu - Meduloblastom - nejagresivnější typ dětského mozkového nádoru. Následovalo přeložení na dětskou onkologii, vyšetření na případné metastázy, no a drastická léčba, chemoterapie, poté radioterapie. Byly to krušné chvíle, cesty mezi domovem a nemocnicí nebraly konce, rehabilitační sestřička jezdila k nám domů, začalo tvrdé cvičení, dělali jsme co jsme mohli. Až přišel 17. srpen 1997 a nám bylo sděleno, že syn je "zdráv". Tu radost si nikdo nedovede představit.

Pravdou je, že má několik trvalých následků léčby, každodenní aplikace injekcí, nejspíš nebude mít své vlastní děti, ale ŽIJE, to je důležité.

Letos v září bude syn slavit 20. narozeniny, vyučil se, pracuje, musím uznat, že manuálně je moc šikovný a máme z něho velikou radost.

A ještě jedno pozitivum jeho nemoc přinesla - dálkově jsem si doděla VOŠ, dostal jsem místo na nejkrásnějším pracovišti v ČR, pracuji na odd. PET centra v Nemocnici Na Homolce a některým z vás, třeba někdy dodávám odvahu a sílu bojovat.

Držím palce všem nemocným a přeji šťastný konec, tak jako tomu bylo u nás Smile

Zdraví Eva