Příběh se šťastným koncem

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 27. 6. 2012 0:00
Napsal Alanka
Zobrazeno: 10376

Ráda bych i já přidala „svůj" příběh k ostatním zde uveřejněným, protože mě samotné zdejší řádky hodně pomohly a také bych ráda ukázala, že i prvotní šokující a životobracející sdělení o tak kruté diagnóze, jakou rakovina je, nemusí vždy znamenat automaticky konec...

 

Můj příběh je vlastně příběhem mé maminky, která se letos v dubnu - přesně 12. 4. 2012 - dozvěděla při preventivním kolonoskopickém vyšetření, že má nádor v konečníku. Předcházel mu pozitivní test na okultní krvácení, který absolvovala dá se říci pravidelně a vždy s negativním nálezem, až do letošního března, kdy vyšel pozitivní. Byla uklidněna sestřičkou v ordinaci, že to automaticky neznamená nic strašného, že to může být i hemeroidy, na které trpěla. Přesto měla od té chvíle divný pocit a hodně se bála, co když... Uklidňovala jsem ji, že i mě před cca 6 lety tento test vyšel pozitivně ( v mých 33 letech  v rámci gynekologické prevence ) a že i následná kolonoskopie prokázala negativní výsledek. Když pak 12. dubna podstupovala kolonoskopii, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by potvrdila zdrcující nález... A ona ji skutečně prokázala...

Dozvěděla jsem se to od maminky až po několika hodinách, kdy byla schopná mi to oznámit smskou. Při zjištění u lékaře prý vůbec nechápala a byla ještě omámená zklidňujícími léky, takže se ani na nic dalšího neptala a teprve doma jí všechno začalo postupně docházet. Obě jsme hned vyrazily za doktorem znovu, abychom se zeptaly na upřesňující informace a jak moc je to vážné. Musím říct, že vždy, když jsem slyšela nebo četla o diagnóze rakovina, šly tyto věci nějak kolem mě. Samozřejmě jsem si uvědomovala, jak moc zlá je to nemoc, litovala jsem člověka a jeho blízké, které postihla a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by něco takového mohlo postihnout nedej bože i mou rodinu... A to asi, myslím, každý má podobně. Vždycky to prochází kolem něj, mrazí a děsí, ale dokud se to nestane v jeho nejbližším okolí, v jeho rodině, plně si tu hrůzu neuvědomuje. Teď to najednou bylo tady, tak strašně blízko...

Poslouchaly jsme obě ty kruté věty - je tam velká krvácející boule, hned za otvorem, divím se, že jste neměla žádné jiné příznaky, že ještě můžete normálně na záchod, že vás nic nebolí... Připravte se na těžké období, budete mít s největší pravděpodobností vývod, protože je to moc blízko řitnímu otvoru a jinak to řešit nejde, modlete se, aby to vůbec šlo operovat.... Připravte se na chemoterapii....Snad nejsou již metastázy... Tohle všechno jsme poslouchaly a mě se podlamovaly kolena a život mi najednou připadal tak strašně nespravedlivý... Když jsme odcházely z ordinace, vstřebávaly jsme obě ten hrozný šok a nevěděly, co na to říct. Co se taky dá v ten moment říkat?? Chlácholit a ujišťovat, že to bude dobrý? Nebo se rozbrečet a říct, že to není možný, proč zrovna my?? V hlavě nám to šrotovalo a viděla jsem, jak moc je mamka zdrcená a zároveň tomu pořád nevěří.

Následovala další vyšetření hned druhý den v nemocnici - mimochodem s nepříjemnou zkušeností zdejšího personálu ( nemocnice Teplice ), kdy nás sestra u příjmu na rentgen a sono doslova seřvala, proč jsme nepřišly včera, že teď to nejde apod. Nechápu, proč tuhle práci dělá, jestli ji to nebaví, ať si najde jinou. Ale to by bylo z jiného soudku. Mamka tedy absolvovala sono břicha, rentgen plic a srdce a ty neprokázaly nic patologického. Naštěstí. V dalším období pokračovala další vyšetření . Chtěla bych moc poděkovat lékaři v ústecké Masarykově nemocnici chirurgovi Jánu Koscelanskému, který se maminky ujal a zařídil všechna potřebná vyšetření - nový odběr k histologii, protože v Teplicích se to bohužel dvakrát nepodařilo, magnetickou rezonanci a především byl ochotný s námi o všem na rovinu mluvit a zároveň nás uklidnit, že to nemusí být nakonec tak strašné, jak se na první pohled a vyšetření zdálo. Probral s námi vše, co nás zajímalo, vysvětlil podrobnosti, prognózu, možnou léčbu a vždy nás velmi uklidnil, což bylo nesmírně důležité! Hned nám však zdůraznil, že vzhledem k lokalizaci nádoru je potřeba provést amputaci konečníku a udělat vývod, jedině tak bude co nejlepší prognóza... Samozřejmě to pro maminku byla hrozná představa, žít s vývodem, ale hlavní bylo, že může žít, že tu mrchu může porazit! Pak jsme museli čekat zhruba 14 dní, než přišly výsledky histologie, která diagnózu potvrdila, výsledky MR byly velice povzbudivé - neprokázaly se žádné metastázy ani postižení uzlin a nádor byl plošně se šířící - to znamenalo obrovské štěstí a nadějnou prognózu!!

Za dalších 14 dní mamka nastoupila na operaci v Ústecké nemocnici. Ta trvala zhruba 2 hodiny a nádor byl kompletně odstraněn i s 26 cm tlustého střeva, byl s ním amputován konečník a zaveden vývod. Operace proběhla bez komplikací a po 1 dnu na JIP mamku převezli zpět na normální pokoj. Začala se učit žít se stomií. Sama si to neumím vůbec představit a je to těžké určitě i pro maminku, ale musím říct, že se s tím sžila poměrně rychle a dobře. Určitě záleží na povaze člověka a jeho přístupu k životu. Nevím, jak bych to měla já, jsem velká pesimistka, ale mamka to zvládá opravdu bravurně - klobouk dolů!!! Ono asi člověku nic jiného nezbývá, ale když si uvědomí, že mu ten otvor na straně těla zachrání život, že bude mít před sebou další hezké zážitky, že zkrátka žije a bude žít, tak to za to určitě stojí!!! Mamce pomohla i pacientka, která s ní ležela na pokoji a 4 roky již žila se stomií po stejné diagnóze. Bavily se o tom, vše jí ukázala a nestyděla se, poradila, jak na to a jak si život s tím co nejvíc usnadnit. Po 8 dnech od operace pak mohla být maminka propuštěna domů, až jsme se divili, jak je to brzo.

Dnes je to měsíc od operace, je to krátká doba, to ano, ale důležité je, že po konzultaci na onkologii a zhodnocení výsledků operace, se lékaři shodli, že není třeba žádná další léčba, tj. chemoterapie, nádor byl podchycen včas v 1. stádiu a kompletně odstraněn i s uzlinami, které byly negativní. Jednoznačně bylo správné rozhodnutí vzít celý konečník, i když stále ještě někteří lékaři provádějí jen resekci, tj. odstranění nádoru a konečník zachovají. To však většinou znamená horší prognózu, mohou v okolí zůstat špatné buňky, které pak napáchají v budoucnu zlo. Samozřejmě je nám jasné, že i mamka nemá na 100% vyhráno, že tahle mrcha už navždy bude schovaná v našich myslích a že musí být pravidelně sledovaná, aby se případný návrat podchytil co nejdřív. Ale je veliké pozitivum, že to nakonec dopadlo takhle, že bude mamka ušetřená další nepříjemné léčby, i když jak říkala, podstoupila by ji, kdyby jí třeba jen naznačili, že by to bylo lepší, pro jistotu... Ale ujistili ji, že to není v jejím případě třeba, že měla obrovské štěstí. Tak si asi umíte představit, jak veliký balvan z nás všech spadl po těch dvou měsících od diagnózy. Prošli jsme si cestou od šoku, zděšení, přes odmítání a nepochopení až po postupné přijetí a smíření. Tak jako každý. A odměnou na konec nám všem je naděje na úplné uzdravení. A to je nejdůležitější. Naděje je vždycky. I tam, kde statistiky uvádějí příšerná čísla, protože nikdo neví, kdo mezi tou hrstkou uzdravených bude. Chtěla bych všem vzkázat, že je strašně důležité věřit v to, že to dobře dopadne, i když je to hodně těžké, to vím moc dobře. Nikdy to totiž nemusí být tak strašné, jak to na začátku vypadá. Otázkou je, jak přistupovat k pacientovi, zda jako v našem případě sdělit na rovinu tu nejhorší variantu, i když ještě není vůbec jisté, že to tak je a bude, nebo od začátku uklidňovat a dávat naději. Možná, že to šokující sdělení v člověku spíš probudí vervu s nemocí bojovat a porazit ji, nenechat to být a jen nečekat, jak to dopadne. Možná se takhle člověk vnitřně líp připraví na to nejhorší, ale jde se vůbec na něco takového připravit??? Nevím. Každý jsme jiný a na každého platí jiný přístup. V každém případě nám asi nejvíc pomohl přístup pana doktora v Ústí, který mluvil na rovinu, ale zároveň dokázal uklidnit a povzbudit.

Ještě bych chtěla dodat pro ty, před kterými bude stát rozhodnutí, zda souhlasit se stomií či ji odmítnout a pokusit se odstranit jen nádor, aby raději zvolili vývod, protože to skutečně ve spoustě případů zachrání život. Je to radikální výkon, ale s jistějším výsledkem a pozitivní prognózou. Všem přeji hodně moc štěstí, tak jako jsme ho měli my, a ještě spoustu let krásných zážitků s blízkými lidmi!

Alanka

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.